Volksstimme vyprodáno!

„Volksstimme vyprodáno!“, hlásala již z dálky prodavačka zpoza okénka pouličního novinového stánku. Psala se léta osmdesátá, ale i dřívější. „Lidový hlas“, Volksstimme, byl deníkem Komunistické strany Rakouska. Zanikl roku 1991, aby se zase zjevil jinak. U nás jej rozšiřovala a prodávala Poštovní novinová služba. Podobně jako list francouzských komunistů l’Humanité, „Lidskost“, a italský komunistický deník l’Unità, „Jednota“. Možná i něco dalšího „západního“. Tu a tam se stávalo, že některé francouzské nebo italské novinové vydání nebylo k sehnání. Zřejmě k nám nebylo záměrně dovezeno anebo nebylo dáno do odbytu. O dovozu a rozšiřování zahraničního periodického tisku vytištěného v cizině rozhodoval Federální úřad pro tisk a informace. S eurokomunisty se u nás moc nemluvilo. Leda by Sovětský svaz povolil.

V samotném Československu ale vycházela tiskovina obsahující věcné zahraniční zpravodajství prosté ideologických úvodníků nebo komentářů či politických zkreslení pravdy. Její nicneříkající název, snad obsahující slovo „zahraniční“, se mi nevybavuje. Obálku měla světle modrošedou. Potíž ale spočívala v tom, že se nejednalo o „normální“ časopis. Spíše o svodku přeložených běžných zahraničních článků. Rozšiřována byla podle rozdělovníku vybraným příjemcům z řad „nejuvědomělejších občanů“.

Poprvé jsem na ni narazil v politické skupině štábu 52. muniční základny během základní vojenské služby v letech 1982 až 1983. Podruhé se tak stalo v druhé polovině Osmdesátek na krajském ředitelství Českého svazu bytových družstev v Brně. Má dívka tam pracovala jako sekretářka. A tak se časopisecká svodka dostal do rukou soudruha ředitele až poté, co jsem si ji v klidu sám přečetl.

Do jisté míry se však této svodce vyrovnal veřejně dostupný slovenský časopis Výber zo svetovej a československej tľače včetně vydání Špeciáľ. Kupoval jsem si jej ve stánku na nástupišti břeclavského vlakového nádraží, když jsem dojížděl na tamější státní notářství. Břeclav byla blíže Slovensku. V Brně se tento časopis neprodával.

Kdo se ale mohl shánět po Volksstimme, novinách nevýznamných rakouských komunistů? Navíc v němčině. Československých komunistů a jejich politické propagandy jsme měli beztak dost. Kdo tedy? Kdokoli.

Páteční vydání Volksstimme totiž obsahovalo program rakouské televize na příští týden. V Brně a na Jižní Moravě byl signál pozemního vysílání Rakouského rozhlasu a televize (ORF) přes anténu dostupný. Jen televizní přijímač vyžadoval menší technické přizpůsobení. Říkali jsme si „Co dávají dnes večer na Vídni?“. Jen po krátkou dobu politického uvolnění z konce 60. let, Svobodné slovo, deník upozaděné Československé strany socialistické, otiskovalo v rubrice „Vídeň“ rakouský televizní program.

Jako student právnické fakulty jsem si při sčítání lidu v roce 1980 přivydělával prací sčítacího komisaře. Naposledy byl tehdy proveden „Soupis obyvatel cikánského původu“. Po večerech, kdy lidé bývají doma, jsem v okrsku kolem svého bydliště roznášel či odnášel sčítací archy. Překvapilo mě, když jsem přicházel večer v době kolem vysílání československých „Televizních novin“, v jak velkém počtu domácností bylo slyšet německé vysílání zpráv vídeňské televize. Doma jsme upravený televizor neměli. Až později jsem se o to postaral složitým, zdlouhavým a nákladným dovozem barevného televizního přijímače ze západního Německa, ve kterém ale zase chyběla součástka pro příjem signálu našeho. V jedné domácnosti manžel utěšoval manželku slovy: „Podívej, vždyť je to kluk! A ty ses bála, až přijde sčítací komisař!“. Jaké právní nesrovnalosti měli s bytem či s trvalým pobytem, nevím … Snad statistické sčítání lidu nebylo k ničemu zneužito, jak se už jednou v Československu stalo v případech statistického uvedení německé národnosti.

Lidé si týdenní televizní program z rakouského Volksstimme nejprve opisovali na psacích strojích. Asi šest průklepů bylo čitelných. Později, když se v některých „socialistických organizacích“ začaly používat z „kapitalistické ciziny“ dovážené kopírky, tyto přístroje začasto sloužily též k rozmnožování zahraničních televizních programů. Právě i z cizozemského komunistického deníku.

Na základě zákona o řízení výroby a distribuce v působnosti ministra informací a osvěty z roku 1949 v letech 1971 až 1990 platila vyhláška o zřizování tiskáren a rozmnožoven a o povinné evidenci tiskových strojů. Nahradila předchozí podobné předpisy. Vedle tiskáren a rozmnožoven však nově řešila i používání rozmnožovacích strojů a zařízení výhradně pro vnitřní potřebu úřadů a organizací, které s rozmnoženinami neobchodují. Spadaly sem proto i podnikové kopírky. Nebylo jich sice mnoho, protože byly dovozové ze Západu za devizy, ale byly. Stále platil státní devizový monopol.

Vedoucí osoby byly povinny „postarat se o řádné zabezpečení tiskových a rozmnožovacích strojů a podle místních poměrů zajistit taková opatření, která by zabránila zneužití těchto strojů a zařízení“.

Zneužitím se rozumělo cokoli, co by bylo mocensky shledáno v rozporu s momentálně vládnoucí ideově-politickou linií, na které spočíval státní zájem. A to bez ohledu na to, zda by rozmnožování určitého tiskového obsahu bylo trestné. Stačilo rozmnožování jen ideově či jinak „nevhodného“ obsahu, byť právně nezakázaného. Prevence „bezpečnostního zneužití“ podnikových kopírek patřila mezi operativní činnosti Sboru národní bezpečnosti, který prováděl ideově-politické zadání komunistů. Faktem ale je, že rozmnožovací přístroj byl majetkem v socialistickém vlastnictví a určen byl k používání při práci. Ne pro soukromé či jiné účely.

Některé „vedoucí osoby“ to ale nebraly až tak přísně, zejména pokud samy z toho těžily. Předmětem zájmu veřejnosti i některých „vedoucích osob“ se stávalo právě páteční vydání deníku rakouských komunistů Volkstimme. Stačilo už jen nakopírovat televizní program z rakouských komunistických novin na podnikové kopírce. Aniž by musel být rakouský televizní program šířen opisem, jak se dělávalo tam, kde rozmnožovací stroj byl příliš „řádně zabezpečen“ anebo chyběl, protože na jeho koupi ze zahraničí se nedostávalo devizových prostředků. Československá koruna nebyla volně směnitelná. A u nás se žádné kopírky nevyráběly. A nevyrábějí dodnes.

Ve veřejné paměti zůstává právní případ z první poloviny 80. let.

Za účelem ověření kopií listin státním notářstvím bylo po jistou dobu – ovšem mimo jakékoli zákonné dovolení – vyžadováno ztotožnění osoby žadatele a, tuším, i uvedení účelu ověření kopie. Zavedeny k tomu byly zvláštní tiskopisy žádanek.

Podotýkám, že se nejednalo o ověření pravosti podpisu na listině, kde je ověření totožnosti z povahy věci nezbytné, nýbrž o ověření „pouhé“ kopie listiny. Například ověření kopie maturitního vysvědčení či stavebního povolení.

Komunisté v justici, ústavně braní za „bojový svazek nejuvědomělejších občanů“, kteří toto opatření zavedli, ale za nějakou dobu sami přišli k rozumu. Ztotožňovací opatření, které se ani nesetkalo s pochopením veřejnosti, zrušili. V jádru zřejmě stál konkrétní případ, kdy si někdo „něco ověřoval“, aniž by to bylo politicky žádoucí. Vyvolat to mohlo až politickou paniku vládnoucí elity z obavy před možným „zneužitím“ ověřené kopie listiny proti „zájmům pracujícího lidu“, a tím pádem i proti státnímu zájmu socialistického státu. Nedej, dokonce k trestné činnosti. Například při přípravě trestného činu nedovoleného opuštění republiky či poškozování zájmu republiky v cizině nepravdivou zprávou. Možná by mohla být ověřená kopie listiny „zneužita“ k hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, což bylo trestné. Nadávat se mohlo, navíc jen po hospodsku, leda na ekonomiku. Ne na politiku a už vůbec ne na její „představitele“. „Urážka majestátu“ komunistů byla trestná. Slušný člověk neuráží bližního. Hanobení jiného nikoho nectí a nikomu nepomůže. Spíše naopak. Panovala však právní nejistota, co všechno by orgány činné v trestním řízení posoudily jako hanobení. Zvláště pak z hlediska proměnlivosti politických nálad panující sociální elity a politických změn mezinárodních vztahů. Jednou byl Tito „krvavým psem“, podruhé prezidentem socialistické Jugoslávie.

Veřejné kopírovací služby bývaly skryté v útrobách vědeckých knihoven. Ke zkopírování však bylo možno zadat cokoli. Využíval jsem kopírovací službu Státní vědecké knihovny v Brně, dnes Moravské zemské knihovny, dříve zase Universitní knihovny. V očích svého kolegy z práce jsem asi stoupl na ceně, když jsem mu tam nechal obratem zkopírovat vyplněný tiskopis cestovního příkazu, který nutně potřeboval. Udivil se, že to je vůbec možné.

O pár let nato, jak se začaly měnit hospodářské poměry, začala v Brně fungovat, „neskrytá“, kopírovací provozovna na Zelném trhu, tehdy náměstí 25. února. Poprvé jsem v ní uviděl jinou značku kopírky, nizozemskou Océ, nežli americký Xerox. Při otevření provozovny před ní stálo diplomatické vozidlo. Taková to byla událost!

V půli 80. let došlo i k jiné „převratné“ brněnské události. Na Kozí ulici v Domu služeb byla zřízena provozovna rychlého strojového vyvolávání barevných kinofilmů. Do té doby bylo nutno posílat barevný kinofilm ke zdlouhavému vyvolání do laboratoří v Hradci Králové. Roku 1985 jsem si pořídil první automatický fotoaparát na kinofilm. Na výběr moc nebylo. Nabízena byla japonská značka Canon AF35M II. Stála neuvěřitelných 8 700 Kčs. Nebýt honorářů, nemohl bych si koupi dovolit. Kolem „převratné“ provozovny západního střihu se shlukovali nejen muži, ale i atraktivní ženy. Podobně jako o pár let později, roku 1990, při otevření prvního brněnského „peep show“ na Traubově ulici.

Shodou okolností po léta bývaly do socialistického Československa dováženy kopírovací přístroje výhradně americké (USA) značky Xerox. V důsledku toho došlo na našem území ke specifickému známkoprávnímu jevu. Spočíval ve zdruhovění, jinak stále platné, ochranné známky „Xerox“, zapsané s věcně právními účinky na československém území v roce 1970. Z ochranné známky určitého výrobku se ale během doby stalo označení druhu výrobku, a to kopírky jako takové. Tedy označení kopírky jakékoli od kteréhokoli výrobce. – V dřívější podobě „Rank Xerox“ byla ochranná známka pro československé území zapsána již roku 1965. V nastalém případě zdruhovění ochranné známky by nebylo možné nikomu přiznávat právní výsadu být vlastníkem ochranné známky pro obchodní styk.

K dějům zdruhovění ochranných známek někdy obchodně dochází. A také se nastalý skutkový stav může opět změnit, jak se ostatně po jisté době u nás přihodilo právě „Xeroxu“. Zdruhovění bývá důsledkem, právně ovšem neblahým, známosti výrobku natolik, že jeho značka či ochranná známka se začne natolik používat v běžném jazyce nebo v zavedených poctivých obchodních zvyklostech, až se z ní stane obecný výraz pro druh výrobku, který může přejít dokonce do obecné slovní zásoby. Sice tomu předcházívá obchodní úspěch na daném území, ale „daň za slávu“ bývá velká. Vede k hrozbě úředního zneplatnění ochranné známky na příslušném území. Taková ochranná známka by totiž ztratila rozlišovací způsobilost tím, že by se z ní stal obecný výraz pro druh výrobku nebo služby.

Případů, kdy se tak ve světě nebo u nás stalo, je řada. Jen namátkou, přihodilo se to Luxu, Cellofanu či Celofánu, Bedekru, Vise, Jeepu, Riflím či brněnskému Zetoru pro traktor jakékoli značky. Pamětníci hovoří i o Jawě pro motorky vůbec, tuším kdysi v Indii. Léta to hrozí Googlu pro službu internetového vyhledávání. A do jisté míry též Nescafé pro instantní kávy. „Originál žádejte celým jménem, zkratky podporují napodobeniny“, hlásal emblém s Coca-Colou v letní přístavní restauraci ve Veselí nad Moravou u Baťova kanálu.

V roce 1946 byla pro Československo zapsána ochranná známka Jeep, amerického vlastníka. Týká se, krom jiného, vozidel. Po jistou dobu slovo Jeep u nás zdruhovělo pro jakékoli terénní vozidlo.

 „Mám nové rifle“, chlubil se spolužák ve škole. „Jaké značky?“, zeptal se ho druhý. „Levisky“, odpověděl tázaný s patřičnou hrdostí. Koupit opravdové americké džíny, texasky, v obchodě vesměs nebylo možné. Výjimečně se tak stalo během desetiletí. K tomu totiž sloužily prodejny podniku zahraničního obchodu Tuzex. V letech 1968 až 1970 se jednalo o nástupnickou akciovou společnost téhož jména. Podnik byl zřízen k prodeji zboží v drobném za cizí měny. Československou korunu, měnu našeho „socialistického státu“, v této „socialistické organizaci“ nebrali. Pouze devizové prostředky anebo jejich „náhražky“ neboli odběrní poukazy PZO Tuzex, vydávané v letech 1957 až 1989, na nákup exportního či zahraničního zboží, známé bony. Předcházely jim poukazy Darexu, obchodní akciové společnosti z roku 1949. Oficiálně bývaly poukazy získány bankovní výměnou za, nikoli však jakékoli, valuty. Jejich právní povahu upravovaly předpisy z let 1960 a 1981. Na léty rozbujelém „černém trhu“ však měly odběrní poukazy vlastní hodnotu podle poptávky. Prodej zboží a poskytování služeb za odběrní poukazy Tuzexu byl ukončen roku 1992. Roku 1961 byla zapsána první oděvní ochranná známka Rifle pro Československo. Značka a ochranná známka Rifle, italského původu, v Československu během doby zdruhověla jako označení jakýchkoli západních džín z denimu. Italskými „Riflemi“ proto byly i kalhoty či bundy americké značky Wrangler či u nás obtížněji dosažitelné značky Levi’s.

A podobně se stalo v Osmdesátkách v Československu v případu značky Xerox. Běžně se říkalo „xerokopie“, „dej to na xerox“, „oxeroxovat“ namísto okopírovat apod. Poprvé jsem divné slovo „Xerox“ slyšel od svého otce jako kluk a moc jsem nechápal, o čem mluví. Že by to bylo jméno nějakého pohádkového čaroděje? Svou roli podle všeho sehrával dobový státní monopol zahraničního obchodu a z něj plynoucí vymezení a zejména omezení dováženého zboží. Obchodně obvykle bylo dováženo kopírovací zboží jen jedné značky. Ke zdruhovění ochranné známky Xerox došlo na straně jejího vlastníka v důsledku vývozu zboží do Československa anebo se tak stalo z důvodu jeho nečinnosti, pokud jde o dbání známkoprávní ochrany na československém území před hrozícím zdruhověním.

Zdruhovění značky Xerox přetrvávalo ještě v půli Devadesátek. Na brněnské právnické fakultě bývala v přízemí rozmnožovna. Na dveřích se skvěla tabulka „Xerox“ se jménem obslužné pracovnice. Obchodní zastoupení americké obchodní korporace Xerox pro „střední a východní Evropu“ tam ale nesídlilo. A kopírka byla japonské značky Toshiba.

Vše se mi vybavilo v paměti v roce 2014. V Recife, hlavním městě brazilského státu Pernambuco, jsem v zapadlé ulici spatřil vývěsní štít. Skvěl se na něm nápis „Xerox“. Vyfotil jsem si jej. Schválně jsem nahlédl dovnitř. Kopírovací přístroje byly úplně jiných značek.

„Berete platební karty?“, ptal jsem se primitivně španělsky slovy „Visa sí?“. Navíc místo portugalského Visa sim?“. Ochranná známa Visa v Brazílii zdruhověla pro finanční, peněžní a bankovní služby, tj. i pro všechny kreditní nebo debitní platební karty. Platil jsem přitom kartou Mastercard, dříve Eurocard/Mastercard. Mnozí brazilští obchodníci ale přijímali jen opravdovou Visu. Naštěstí jsem ji měl záložní.

Roku 1987 jsem si na našich pouličních novinových stáncích všimnul západoněmeckého módního a střihového časopisu Burda Moden v ruské edici psané cyrilicí. Dovážen byl i do Sovětského svazu, kam byl předně určen. Cítil jsem záchvěv ducha, který mě utvrdil, že brána mnohem větších změn je otevřena.

Televizní program z Volksstimme jsme ale kopírovali až do konce. Konkurentem se již tehdy staly satelitní antény a přijímače zahraničního družicového televizního vysílání. Obsahovalo přehledy programů v podobě teletextu. V československých Osmdesátkách se ale nejednalo o nic běžného.