Starostové a osobnosti pro Moravu
Dějiny jsou svědky času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.
Marcus Tullius Cicero
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
Více než všechna vznešená slova řekne tato preambule nejvyššího zákona České republiky, její Ústavy. Česká státnost, trvající více než tisíc let se od samých počátků vyznačuje jakýmsi nedělitelným, někdy pevným, jindy volnějším, ale přesto nikdy nepřerušeným svazkem dvou zemí Čech a Moravy. S výjimkou Velké Moravy, jakéhosi předchůdce pozdějších středověkých státních uspořádání v prostoru střední a jižní Moravy, se dvojice těchto zemí vždy objevuje v jednom státním útvaru (s jistými přerušeními se k nim řadí i Slezsko) tak výrazně, že se v nejdelším časovém úseku jeho dějin o tomto útvaru hovoří jako o zemích Koruny české. Proč žádná z těchto historických zemí nezanikla ve prospěch té druhé? Pomineme-li všechny emocemi podbarvené vztahy k tradicím, kultuře, území a podobně, zajisté důležité, nabízí se i hledisko ryze pragmatické, které bezesporu hrálo velmi silnou úlohu v počátcích přemyslovského státu, kdy Morava byla údělným knížectvím uchazečů o vévodský, později pak královský trůn tohoto klíčového rodu našich dějin.
Specifika obou zemí jsou sice rozdílná, ale ne natolik, aby těchto rozdílů neuměl moudrý vladař využít ve prospěch celku. Jsou-li Čechy uzavřenější s jediným, zato však evropského věhlasu dosahujícím centrem, typickým královským městem Prahou, Morava žádné takto dominantní centrum nemá, je však daleko homogennější a hlavně, na rozdíl od Čech, ne tolik geograficky uzavřena svému okolí. Její severojižní orientace, jakési dědictví legendární starověké Jantarové stezky, jí tedy činí velmi otevřenou kulturním, politickým, ekonomickým i vědeckým vlivům jak z na severu položeného Polska, tak především z Rakouska a Itálie na jihu, přičemž historicky se tento vliv nesčetněkrát projevil (první královské město v českých zemích moravský Uničov, první renesanční vlivy, atd.).
Historie
Výkon státní moci na Moravě byl různé úrovně, od téměř samostatných údělných knížectví, přes markrabství, stavovské období – volné a na Čechách historicky nejméně závislé – , až po centralismus posledních Habsburků, který důsledně odstranil všechny samosprávné tendence nejen na Moravě. Přesto se však nikdy neobjevil ani náznak nějakého pokusu Moravu jako zemi eliminovat ve prospěch jiných útvarů. K jakési renesanci zemského pojetí Moravy na poměrně vysoké úrovni samosprávy došlo až po vzniku samostatného Československa. Původně bylo správní rozdělení Československa orientováno na župní systém, který zemské prvky postrádal. Až tlak událostí vedl k vzniku země Moravskoslezské v roce 1928, v jejímž čele byl zemský prezident a kde existoval i zemský parlament. Tímto tlakem byla oprávněná obava ze vzniku ryze německých žup a následných dezintegračních tendencí.
Významnou ranou jakékoliv svébytnosti Moravy (což si nedovolil ani Hitler) byl komunistický režim, který sice zpočátku respektoval alespoň zemské hranice, ale po přechodu na krajské uspořádání bylo vše podřízeno principům totalitního centralismu. V uvolněnějších šedesátých letech dvacátého století (1968) se sice objevily tendence o renesanci územního principu státu, ty však byly smeteny následnou okupací Československa a obdobím normalizace. Faktem však zůstává, že sebevětší tlak ze strany totalitních režimů nikdy nedokázal pocit jakési územní příslušnosti u obyvatel historické země Moravy odstranit. Naopak, Moraváci byli vždy jak ze strany Čechů, tak Slováků vnímáni jako někdo velmi specifický a od jiných spoluobčanů rozlišitelný. Je to naprosto logické a samozřejmé. Čím je úsek několika desítek let proti tisícileté historii zemí Koruny české? V podstatě pouhou zanedbatelnou epizodou.
Současnost
Není vůbec divu, že po mohutném uvolnění všech násilných tlaků, k němuž došlo po listopadových událostech roku 1989, se téměř okamžité objevila myšlenka na obnovu zemského uspořádání komunistické diktatury se zbavivšího Československa. Přestože tato myšlenka získala na Moravě obrovskou podporu, s odstupem času se ukazuje, že v celém procesu, který navíc vůbec nebyl jednotný, vládly spíše emoce, které byly sice pochopitelné a správné, nicméně pro skutečnou realizaci myšlenky, bohužel, naprosto nedostatečné. Především díky vzrůstající emancipaci Slovenska, která ve finále vedla k rozdělení státu, bylo pro odpůrce zemského uspořádání (v jakékoliv formě) velmi snadné jeho protagonisty umlčet nařčením ze separatismu, dalších dezintegračních tendencí a podobně. Argumentační výbava těchto protagonistů nebyla, a ani nemohla být na takové výši, aby se dokázala s těmito odpůrci vyrovnat. Postupně tedy pod vlivem dramatických událostí v roce 1992 získali navrch zastánci v podstatě unitárního státu, kteří odmítali de facto jakékoliv územní členění státu (tedy i krajské, které v jakési formě fungovalo i za komunismu).
Jestli byla někdy nějaká možnost renesance zemského zřízení, které by svým způsobem bylo naprosto logické, rozhlédneme-li se směrem na jih (Rakousko) či západ (Německo), bylo to právě v období tvorby a dotváření Ústavy České republiky, která ve své preambuli zmiňuje jak historické země, tak i státnost Koruny české. První návrh územního členění České republiky, které je rovněž definováno v Ústavě, totiž počítal se zavedením krajů v rámci historických zemských hranic, podobně jako ve státoprávní reformě po vzniku samostatného Československa. Nebylo by tedy nijak nemožné, podobně jako v roce 1928, přistoupit k úplné obnově zemského zřízení, patrně o třech prvcích (Čechy, Morava, Slezsko), a to v dobu, kdy by se ukázalo toto členění jako výhodné, například při vstupu České republiky do Evropské unie. Návrh nebyl v Parlamentu přijat, naopak v roce 2000 bylo formou ústavního zákona ustanovano územní členění, které hlavně vznikem ahistorického kraje Vysočina a některých nesmyslně malých celků prakticky ničí jakékoliv základy pro další úvahy o vzkříšení historického zemského uspořádání.
Co dělat ?
Co tedy dělat? Především si musíme uvědomit, že o současném územnním uspořádání České republiky nerozhodl žádný diktátor, samozvanec, nebo dokonce vnější prvek. Krajské územní členění bylo přijato demokraticky zvoleným Parlamentem, a byť toto rozhodnutí můžeme považovat za nemoudré, historii nerespektující a sociálním inženýrstvím zavánějící, má povahu ústavního zákona, který je nadřazen zákonům ostatním. Tolik tedy k státoprávnímu uspořádání. Může však jakékoliv rozhodnutí Parlamentu smazat pocit příslušnosti k jistému historickému regionu, tedy zemi? Je možné jediným rozhodnutím, byť demokraticky zvoleného zákonodárného sboru, přeformátovat tisíciletou historii? Samozřejmě, že ne. Morava a s ní Čechy i Slezsko tedy existují dále a to ve své zemské podobě, přes všechny snahy, které jsou patrné v současném státoprávním uspořádání, a které často obsahují jen velmi partikulární zájmy. Prostě Moravák zůstane Moravákem, podobně jako Bavorák Bavorákem, Bretoněc Bretoňcem, či Tyrolák Tyrolákem. A to bez ohledu na to, jestli má jeho rodné území státoprávní svébytnost nebo ne, či nachází-li se dokonce na území více státních útvarů (Tyrolsko).
Morava má ještě jedno velmi silné specifikum (viz. dříve). Nikdy zde neexistovaly žádné separatistické tendence, žádný nacionalismus. Soužití v jakémsi historickém „tandemu“ s Čechami se zřejmě za oněch tisíc let osvědčilo natolik, že oba dva spoluhráči nikdy nepovažovali za nutné se od sebe distancovat, a to i v případě neshod. Totéž platilo dlouhou dobu i pro jižní Slezsko (dříve Opavsko), které však ze bylo svazku s Čechami a Moravou později vyňato násilnou formou. Dalším velmi výrazným rysem v tomto milénium trvajícím soužití je dominance obyvatel Moravy v pocitu příslušnosti k historické zemi, jakémsi „zemském patriotismu“ jejích. I to má svou historickou logiku. Ne, že by takovýto patriotismus neexistoval v Čechách, je však spíše povahy „státní“ než územní.
Hovoří-li se dnes o nedostatku vlastenectví občanů České republiky, je třeba mít na paměti, že je to možná i z toho důvodu, že se opomíjí tento patriotismus zemský, mající tisíc let, na rozdíl od státu Česká republika, který v této formě oslaví „pětadvacetiny“. Právě tento silný moravský patriotismus a historická tendence být vždy ve státním útvaru spolu s Čechami se ukazuje jako velmi silný důvod pro to, aby Morava neztrácela svou svébytnost, ať už je státoprávní uspořádaní historických zemí Koruny české jakékoliv. Ve věcech praktických je velmi užitečné navázat na moudrost českých králů, kteří uměli dobře využívat severojižní orientace Moravy. Je samozřejmostí, že nejmocnějším sousedem České republiky je Německo, hospodářsky i mocensky. Není však sousedem jediným. Co se týče velikosti i historických vazeb je nám velmi blízko především Rakousko. Do Vídně je z Brna i z Olomouce blíže než do Prahy. Musí mít Česká republika nutně neustálé spory s Rakouskem, ať již kvůli jaderné energetice a jiným v podstatě vždy řešitelným věcem? Nebylo by logičtější využít staletých úzkých vazeb Moravy tímto jižním směrem a řešit tyto spory, obrazně řečeno, spíše „z Brna než z Prahy“? Prospěje to především České republice a ve výsledku nezáleží na tom, kdo to zařídil.
Dědictví především totalitními režimy narušencých vztahů mezi historickými zeměmi se projevuje i v praktických oblastech každodenního života Má nějakou logiku to, že dopravní infrastruktura České republiky téměř ignoruje více než tisíc let starou, především geograficky určenou Jantarovou stezku, že jak dálniční, tak i železniční propojení Moravy s Rakouskem, které by plynule navazovalo na Polsko není stále dokončeno ve formě odpovídající jednadvacátému století? A nejen to. Co dálniční spojení mezi historickými zeměmi? Přetížená dálnice D1, která by byla velmi logickou, pokud by existovala přímá dálniční spojka na dálniční síť Rakouska (Vídeň, Itálie) slouží hlavně jako neefektivní spojnice s hlavním městem směrem na Olomouc, Ostravu a Polsko. Nemá větší logiku existence severního dálničního tahu, který by staré a čím dál tím více oprav vyžadující D1 výrazně ulevil a v celku by, přes určitě velké nároky na investice, byl nakonec mnohem efektivnější než současný stav?
To jsou jen příklady několika oblastí z celé řady dalších, které si doslova říkají o to, aby byly napraveny tak, aby bylo možné ne pouze deklaratorně, byť v základním zákonu České republiky, ale skutečně navázat na historickou sílu zemí Koruny české.
Závěrem
Tisícileté soužití historických zemí Koruny české je více než pádným důkazem opodstatnění existence jeho následovníků, tedy i České republiky. Příslušnost k nadnárodním organizacím typu Evropské unie v žádném případě nesmí znamenat ztrátu této historické paměti – veškeré snahy v tomto směru považujeme za škodlivé, přinejmenším za velmi neuctivé nejen k generacím našich předků, ale i těch, kteří zde budou žít po nás. Nechceme-li zaniknout v běhu času, chápejme pojem „národ“ právě v tomto smyslu. Braňme tento náš národ před ničivými vlivy zvenčí, ale především před sebou samými, či před těmi, kteří , ohánějíce se naším jménem, nás ženou do záhuby. Žijme náš život ku prospěchu nás a našich blízkých, především naší rodiny a obce. Snažme se ovlivňovat to, co je v našich bezprostředních možnostech a nenechme se drtit věcmi, které ovlivnit nemůžeme. Nedopouštějme, aby naší nedůsledností docházelo k tomu, že o našem každodenním životě bude rozhodovat někdo jiný v nějakých anonymních úřadech, žijících z našich daní. Buďme prostě svobodnými občany naší země, jejími skutečnými správci a vlastníky.
Máme historické právo být na náš národ hrdí. Přes veškeré chyby, jichž se naši předkové dopustili, přes chyby, které děláme my, přes chyby, které udělají naše děti, jsme to my, kdo tu po staletí žije a záleží pouze na nás, budeme-li tu žít i nadále. Je to naše země, náš domov.