„Jenom ne o cenách!“, „Vždyť on mluví o cenách!“, zoufale křičela mladá obchodní referentka brněnské pobočky bratislavského Technopolu. Dovolila mému kamarádovi, aby v její kanceláři používal služební telefon k zahraničním hovorům s italskými obchodníky. Běžela druhá půle Osmdesátek.
Kromě obchodních referentek mě na Technopolu, hned na druhém místě, zaujala neobvyklá firemní zkratka „ú. s.“. Byla to slovenská podoba české zkratky „a. s.“, značící „účastinnou spoločnosť“ podle československého akciového zákona z roku 1949. Na právnické fakultě nás o „zbytkových“ obchodních společnostech vůbec nic neučili. Určeny byly k mezinárodnímu obchodu. Zároveň ovšem potvrzovaly jistou licoměrnost politického režimu. „Organizacemi mezinárodního obchodu“ nebyly jen známé podniky zahraničního obchodu, „pézetky“, ale i dvě právní formy tradičních obchodních společností podle dvou zákonů: akciové společnosti a sdružení jako právnické osoby. Později, roku 1988, se k „organizacím mezinárodního obchodu“ zákonem přidala družstva, jedny z obchodních korporací.
V Osmdesátkách stále panoval státní monopol zahraničního obchodu. To bychom ale nebyli „našinci“, abychom se alespoň nepokusili si s něčím takovým poradit.
Mnoho cest sice nebylo, ale alespoň některé bylo možné přinejmenším nepřímo využít. Nesmělo se však jednat o obchody, nýbrž o technické poradenství. Obojí se prolínalo. Třeba výrobkové vlastnosti jsou záležitostí obchodně významných technických parametrů. Lišilo se to v podstatě jen v otázce cen a platebních podmínek. O těch se už v technickém poradenství mluvit nemělo a právně ani nesmělo. Proto se mladá obchodní referentka zděsila. Nesmělo jít ani o zprostředkování, protože již spadalo do zahraničně obchodní činnosti.
Jenže, soukromé podnikání nebylo, až na výjimky zejména od února 1988, dovoleno. Nezbývalo proto než hledat krytí v některých „socialistických organizacích“. Anebo, ještě lépe v organizacích mezinárodních či zahraničních, které nebyly „socialistické“. Sem spadala i obchodní zastupitelství zahraničních osob v Československu. Tam však bylo obtížné proniknout.
Po ruce byl podnik, poněkud zvláštního názvu, Made in … (Publicity), reklamní agentura České tiskové kanceláře. Sídlil v Brně, na Solniční ulici. Vznikl v 60. letech a určen byl k reklamě
zahraničních výrobků v Československu. Ani tady se sice nejednalo o zahraniční obchod, ale tuzemská reklama na zahraniční zboží již k tomu měla blízko.
Kamarád ze skautu, tehdy již skrytého pod tělovýchovnou jednotou, tam byl jeden čas zaměstnán. Druhý kamarád, který měl obchodního ducha, mě donutil, abych ho vyhledal a na všechno se vyptal. „Skaut“ tam už nepracoval a docela důrazně nás varoval, abychom se přes Made in … (Publicity) do ničeho nepouštěli. „Běžte raději do Bratislavy,“ řekl. Podivil jsem se tomu, když v Brně bylo vše po ruce. „Běžte do MONu!“ vyhrkl. „Kam?“, moc jsem mu nerozuměl, kam nás posílá. „No přece do Videopressu Mezinárodní organizace novinářů.“ Z novin jsem věděl, že v Praze sídlí několik mezinárodních nevládních organizací.
Na mysli měl Mezinárodní organizaci novinářů (Organisation internationale des journalistes), která byla založena v Praze roku 1946. Ve své době byly u nás známé losy MON z mezinárodní loterie, které konkurovaly Československé státní loterii. Část výnosů z losů MON připadala na Mezinárodní fond solidarity MON. Mezinárodní organizace novinářů měla, krom jiného, nakladatelství, cestovní kancelář a hospodářské zařízení Videopress MON Bratislava. Ředitelem hospodářských podniků MON, kterých byla celá řada, byl v druhé půli 80. let syn jednoho z vůdčích komunistických funkcionářů, Miloš Jakeš mladší. Služby Videopressu MON spadaly do výčtu mála „cen sjednávaných dohodou“. Již tím se vymykaly socialistickému hospodářství. Mezinárodní organizace novinářů nebyla „socialistickou organizací“, nýbrž „jinou“ organizací. Zároveň měla postavení devizového cizozemce. V socialistickém hospodářství působila jak z jiného světa. Do jisté míry byla z „jiného světa“. Zaměřena byla na Třetí svět, na rozvojové země apod. Se socialistickým plánovitým hospodářstvím neměla pranic společného. Ostatně vznikla v poválečné době, kdy v Československu ještě „socialismus nezvítězil“.
„Trik“ tedy spočíval v hospodářském využití „jiné než socialistické“ mezinárodní organizace, která byla usídlena v „socialistické společnosti“, v níž vyvíjela hospodářskou činnost. Zrovna jmenovaná organizace ovšem nebyla to „pravé ořechové“. Jenže, nebylo z čeho vybírat.
Sám jako právník jsem se do obchodních ani technických věcí nechtěl pouštět. Kamarád obchodního ducha však zajásal. Hned odjel do Bratislavy za slovenskými referentkami Videopressu MON.
Vrátil se vítězoslavně pln úsměvů. Možná i polibků?
„Mám dohodu o pracovní činnosti, budu mít služební pas s výjezdní doložkou a mám termín pracovní cesty do Vídně!“, hlásil hned po příjezdu. Zůstal jsem s údivem, jak se to vše rychle seběhlo. „Nesmím ale mluvit o cenách“, zatvářil se potměšile. „Jen o technických parametrech výrobků a o servisu.“
– … „Jenom ne o cenách!“, „Vždyť on mluví o cenách!“, zoufale křičela mladá obchodní referentka brněnské pobočky bratislavského Technopolu … –
Podle veřejných pramenů se na pražském mezinárodním novinářském kongresu roku 1947 již projevily zásadní poválečné rozpory mezi novinářským přístupem americkým (USA) a sovětským. Podle prvního mají novináři hledat a hlásat pravdu, podle druhého mají vychovávat. V čase „studené války“ se Mezinárodní organizace novinářů soustředila na Třetí svět, rozvojové a nezúčastněné země. Koncem 80. let pocházela naprostá většina národních svazů Mezinárodní organizace novinářů z rozvojových zemí.
Po převratu v Československu roku 1989 jí bylo některými našimi politiky a novináři mnohé vytýkáno. Mezinárodní organizace novinářů se měla zastat politicky a pracovně postižených novinářů v Československu, například v „normalizaci“ po sovětské invazi v roce 1968. Jenže, povolení k usídlení a k činnosti by jí pak byla podle všeho odejmuta. Počátkem 90. let u nás probíhala mediální kampaň proti Mezinárodní organizaci novinářů. Některým lidem doslova „ležela v žaludku“. Noví činovníci se bránili, že mezinárodní nevládní organizace prošla personálním přerodem a káli se za nečinnost v minulosti.
Federální ministerstvo vnitra však v srpnu 1991, zrovna v den výročí invaze v roce 1968, odejmulo Mezinárodní organizaci novinářů povolení mít sídlo a vyvíjet činnost v Československu. Použit byl zákon o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice z roku 1985. Veřejně dostupné odůvodnění rozhodnutí nově budovaného právního státu však bylo vadné, právně nepřezkoumatelné. Obsáhlo jen odmítavé povšechné politické hodnocení minulosti bez náznaku jakékoli konkretizace. O žádné důkazy se neopřelo. Aktuálním skutkovým stavem v době rozhodnutí se ministerstvo nezabývalo. Nad právem zřejmě zvítězil pocit nelibosti federálního ministra vnitra. Rozkladu nebylo vyhověno. Politika se zde opět stala více než právo. Tvář si však zachoval generální prokurátor federace, který proti tomu protestoval s návrhem na zrušení rozhodnutí. Nový federální ministr vnitra, jinak též zpěvák country music, protestu částečně vyhověl.
Mezinárodní organizace novinářů sice nesměla mít nadále sídlo v Československu, musela být vysídlena, lidově řečeno „vyhnána“, avšak činnost na našem území vyvíjet směla. Přes různé procesní, i soudní, zákruty Ústavní soud v tomto duchu roku 1997 odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ztotožnil se s právním názorem československého federálního Ústavního soudu z roku 1992 v podobném případu Světové odborové federace.
Ústavně zaručené politické právo svobodně se sdružovat oba ústavní soudy, československý i český, vyložily úzce. Podle českého Ústavního soudu toto politické právo nezahrnuje právo sdružující mezinárodní nevládní organizace mít sídlo na našem území. Jen lze u nás vyvíjet činnost. Usídlení je určováno „především hledisky zájmů suverénního státu“. Vyvíjení činnosti ale již nikoli? Za stavu, kdy obojí podléhalo státnímu povolení? Sídlo má význam statusový, daňový apod. Proto je zároveň „vizitkou“. Když postihnout, tak za odplatu vysídlit do ciziny. Jako zahraniční osoba by tu ale hospodařit mohli a směli by zde mít i členstvo. Český Ústavní soud se s tím moc netrápil. Vadnost ministerského odůvodnění, stojící v počátku všech právních potíží, nezmínil ani okrajově. Oproti tomu československý Ústavní soud roku 1992 v podobném případu Světové odborové federace správně uvedl, že ministerská opatření by musela být v souladu s Listinou základních práv a svobod. Nemohla by být zaměřena do minulosti na „odstraňovanie recidív nedemokratického obdobia“ v Československu.
Nic právnímu státu nebránilo přijmout ústavní zákon o „veřejné očistě“ republiky od mezinárodních nevládních organizací, založených hned po druhé světové válce v duchu vítězných Spojenců a v době „studené války“ zaměřených zejména ve prospěch členů z rozvojových a nezúčastněných zemí. Stát mohl postupovat napřímo. „Vyhnul“ by se zjišťování a hodnocení důkazů v jednotlivých správních řízeních, které nezvládl. Pouhé vládní usnesení, politického rázu, z roku 1990 bylo právně slabé.
Jsem za, aby „pravda a láska“ zvítězila. Jen si nejsem jist, zda je objektivně spravedlivé kohokoli vyhnat ze země, aniž bychom mu k tomu ve spravedlivém procesu prokázali jediný spravedlivý důvod. Jakmile si totiž z jednotlivých právních případů uděláme dobové „politické symboly“, zpravidla jde právo a spravedlnost stranou. Politické symboly jsou totiž povšechné, zatímco spravedlnost je vždy individuální. Spravedlnost si věcně hledí skutečných dějů, „nekádruje“, sice zmerčí, ale nehysterčí. A také zohledňuje přítomná jednání včetně možného „napravení hříšníka“. Tím mívá k „pravdě a lásce“ nakročeno více.
„Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou, teď, když Tvá ztracená vláda věcí Tvých zpět se k Tobě navrátí, lide, navrátí“, zpívala Marta Kubišová v Modlitbě pro Martu z roku 1968 na text Petra Rady. Inspirace spočívala v Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. Jen úvodní Komenského „Věřím i já v Bohu …“ v písni chybí. Asi by to bylo „příliš“ i na rok 1968. Symbolická píseň, původně určená pro oblíbený televizní seriál, ožila roku 1989. No, … „zloba, závist, zášť, strach a svár“ nepominuly. Naše špatné vlastnosti nezměníme tím, že zavedeme jiný politický a hospodářský režim.
Pro některé politiky a novináře se po válce zrozená a v Devadesátkách vysídlená Mezinárodní organizace novinářů stala jedním z politických symbolů československé doby nesvobody 1948 až 1989. Paradoxně již tím, že žila hospodářsky „normálně“ tak, jak československé „socialistické organizace“, zbudované po sovětském vzoru, zásadně a po většinu doby nesměly. Někteří jiní lidé v ní zase spatřovali tak trochu symbol hospodářské svobody a potřebný závan „normálního“ světa v našich poměrech. Závist také měla žně … a snad i odplata za „všechny hříchy“ doby nesvobody.
„Losy, losy!“, „Kupte si losy MON!“, po celý den vytrvale pokřikoval prodavač u svého malého stánku na rušné brněnské ulici. „Můžete vyhrát japonský motocykl Honda!“ Občas jsem si nějaký los koupil. Stál 3 Kčs. Nic jsem nevyhrál. Konkurence Československé státní loterii tu však byla.
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
Brno – únor 2024