Vyšetřování krádeže peněženky

Vyšetřování krádeže peněženky

Páteční a sobotní diskotéky na Favoritu u brněnského velodromu v letech 1985 až 1988 končily v jednu hodinu po půlnoci. Střídal jsem se s kamarádem vždy po půlce. Abychom se „moc neunavili“ a hlavně, aby alespoň jeden měl volné ruce k navazování kontaktů anebo věnování se pozvaným hostům. Jednou, asi roku 1986, jsme ale žádný kontakt nenavázali a nikdo známý nepřišel. „Co s načatým večerem?“, letělo nám oběma hlavou. „Pojďme k Patrikovi,“ (jméno změněno), „bude sranda“, rozhodl kamarád a už otvíral dveře auta.

Řadový soukromý dům v Černých Polích měl sklepy upravené jako soukromý klub. Vůdčí osoba, Patrik, tam zval gaye a lesby. Občas zavítal i někdo „fádní“. Při vstupu jsme byli bouřlivě přivítáni jako tolerovaní zástupci heterosexuální menšiny.

Splynuli jsme s davem. Kamarád ale po čase zjistil, že nemá peněženku. Někdo mu ji ukradl z kapsy. Hlásili jsme to hned panu domácímu Patrikovi. Chytil se za hlavu řka: „Teď se bude po Brně říkat, že se u Patrika krade!“, „Taková ostuda, taková ostuda!“, lkal.

Byl jsem jediným veřejným činitelem na místě činu. V kapse jsem měl úřední průkaz státního notáře. Co na tom, že zrovna „státního notáře“, hlavně, že byl průkaz „státní“ a se státním razítkem. Ujal jsem se proto vyšetřování krádeže.

No, možná jsem to ani neměl dělat, ale bylo mi kamaráda líto. Přítomná, roztodivně složená, společnost byla daleko za hranicí všednosti. Tu a tam někdo známý přede mnou uhýbal pohledem anebo naopak třeštil oči, koho tu vidí.

Ve změti lidí mě zaujala jedna dívka. „Na lesbu nevypadá, spíše na kapsářku“, pomyslel jsem si v duchu. Po předložení průkazu státního notáře jsem ji proto začal vyslýchat. Matně jsem si vzpomínal na pár fakultních střípků z psychologie výslechu. Vypadalo to spíše jako scéna z českého filmu Rozpuštěný a vypuštěný z roku 1984, ve které policejní praktikant Hlaváček vede výslech ve stylu „Hledej, šmudlo!“.

Po delší době jsem však slavil úspěch. „Vzala mu to Šubrtová“ (jméno změněno), vypadlo z vyslýchané dívky. „Hurá, máme ji, zlodějku!“, proběhlo mi hlavou. Hned jsem hlásil Patrikovi, že už jsem zlodějku odhalil a mám i svědkyni. „Vzala mu to Šubrtová!“ vykřikl jsem vítězně.

Podíval se na mě trochu jako na blázna a řekl docela smutně: „Ten odešel ještě předtím, než jste přišli“. Zprvu jsem nechápal, proč se tak divně tváří. Pak jsem si uvědomil, že při vyslovení dal důraz na zájmeno „ten“. S ženským příjmením nesedlo. „Ach, ano …, tady není všední prostředí!“, pomyslel jsem si v duchu, zklamán z neúspěchu. Jenže, veďte vyšetřování mezi „trans“. Navíc hodně lidí tu bylo na zapřenou a někdy jsem si sám nebyl jist pohlavní identitou vyslýchaných.

Vrátil jsem se proto k vyšetřované, která nevypadala jako lesba, ale jako kapsářka. „Tak takhle ne! Nebudeš si dělat z orgánu srandu!“, zpustil jsem na ni zhurta po vzoru „zlého policajta“. Zdálo se mi, že je na to zvyklá. Najednou změkla a jako vyměněná mi šeptla: „Půjdeš se mnou na kér?“ Už mě nic nezaskočilo. V brněnském hantecu „kér“ znamená byt. A tak jsem přitakal „tak i tak“. Brala to asi jako souhlas a odněkud vytáhla ukradenou peněženku a dala mi ji do ruky. Možná mi ruku i pohladila.

Poněkud vyčerpán jsem nad ránem vrátil nalezenou peněženku kamarádovi. „Vždyť jsem Ti říkal, že u Patrika bude sranda!“, vykřikl. Málem mi ani nepoděkoval … Svěřil jsem se mu, že jsem ji ze zlodějky vymámil jen pod příslibem, že s ní „půjdu na kér“. „A to mi říkáš, až teď?! Já bych šel také!“